Mořské želvy

Mořské želvy tvoří podtřídu plazů. Jsou to příbuzní suchozemských želv žijící v moři. Vyskytují se ve všech světových teplých oceánech a mnohé jsou známy tím, že cestují na velké vzdálenosti. Želvy jsou dobře přizpůsobeny životu v moři a jsou vynikajícími plavci. Na souši se pohybují neobratně, přesto samice každoročně vycházejí klást vejce do písku na pláže.

Proti suchozemským želvám mají mořské želvy místo končetin ploutve. Horní část krunýře nazývaná karapax je více zploštělá než klenutá, a proto želvy mořské nemohou vtáhnout hlavu do dutiny krunýře jako želvy suchozemské. Želvy se živí různorodou potravou včetně medúz, ryb, olihní, mlžů, přisedlých vilejšů a různých mořských rostlin.

Mořské želvy jsou nejneškodnější ze všech mořských plazů, ale současně lidmi jedním z nejvíce pronásledovaných mořských živočichů. Mořské želvy se již velmi dlouhou dobu loví jako potrava a také jejich vejce se konzumují. Krunýře se využívají k výrobě ozdobných předmětů ze želvoviny, rámečků na brýle nebo suvenýrů pro turisty. Přežití více druhů želv je v současné době ohroženo.

Mnohé želvy se každoročně vracejí k tropickým břehům, aby nakladly vejce. Někdy cestují stovky kilometrů k pobřeží, kde se narodily. Želví samice vyplavou z moře, obvykle v noci. Na písečném pobřeží vyhrabou jamky a nakladou po 80 až 100 vejcích do hnízda. V jedné sezóně může být založeno takových hnízd s vejci několik. Želvičky ve vejcích dozrávají dva až tři měsíce, než se vylíhnou.
Když se želví mláďata vylíhnou, musí se sama vyhrabat z písku dříve, než se rozutečou po pláži k vodě. Mnohé nikdy do moře nedojdou. Jsou napadána a požírána predátory, jako jsou krabi, mořští ptáci a ještěrky, právě tak zatoulanými psy a prasaty.

Zástupci:
Kožatka velká-1.8 m
Kareta obrovská-ujde až 2000 km
Kareta pravá-krásný krunýř
Želva bahení-močálovité vody
Želva zelenavá-žije na souši, v křoví
Testudo radiata-krásný krunýř
Želva sloní-největší(až 2.7 m a 860 kg)

Lední méďa: Šelmy
ČELEĎ: Medvědovití
ZÁKLADNÍ ÚDAJE:
- je to SAVEC
Výška vzpřímeného těla: 2.4 - 3.3 m
Délka těla: 2.5 m
Hmotnost:
samci 400-600 kg
samice 300-400 kg
Potrava: tuleni, mršiny i rostliny
Chování: samotář, občas ve skupinkách u zdechliny
Délka života: neznámá
Pohlavní dospělost: ve 3.-5. roce
Doba páření: od konce března do začátku června
Délka březosti: 7-8 měsíců
Velikost vrhu: obvykle 2 mláďata
Výskyt: Na jižním okraji arktického ledového pásma, v Grónsku, na pobřeží Severní Ameriky a severní Asie.
Ochrana druhu: Na všech územích, kde se vyskytuje, je dnes medvěd lední chráněn a jeho lov je kontrolován. Po druhé světové válce došlo k drastickému poklesu jeho početních stavů, a to až na pouhých 5000 zvířat. Současný stav je odhadován asi na 40 000 a jeho budoucnost závisí na ochraně Arktidy.

ZAJÍMAVOSTI:

Medvěd lední je spolu s medvědem kodiakem a medvědem kamčatským třetí největší suchozemskou šelmou na světě.
Medvědi lední mají obzvlášť vyvinutý čich. Jsou schopni větřit mrtvou velrybu na vzdálenost až 30 km a doupata tuleňů najdou, i když leží více než jeden metr hluboko pod sněhem.
Černý čenich medvěda ledního je za jasného dne viditelný dalekohledem na vzdálenost až 10 km. Pokud se medvěd plíží za kořistí, přikrývá si čenich tlapami, aby nebyl předčasně zpozorován.
Pokud je donucen okolnostmi, dokáže medvěd lední vyvinout rychlost až 40km/h, ale takový běh ho velmi rychle vyčerpá. Obvyklá rychlost jeho chůze je 3-6.5 km/h.
Na souši nemá medvěd lední přirozeného nepřítele. Ve vodě je však napadán mroži, kteří na něj útočí zespodu a kly mu rozpářou břicho. Ještě nebezpečnější je pro něj dravá velryba kosatka

ŘÁD

delfíni 

Delfín Skákavý je savec, měří 2 - 4 metry a váží okolo 500 kg. Je to běžný druh, vyskytuje se téměř po celém světě kromě polárních regionů. Základní zbarvení tohoto druhu delfína je: temně šedý nebo černý hřbet přecházející v krémovou spodinu.

Delfínu skákavému se v anglicky mluvících zemích říká lahvonosý podle krátkého a robustního zobáku. Je to přispůsobivý druh. Živí se mnohými druhy ryb, měkkýšů a korýšů, loví je malými kuželovitými zuby, jichž má 18-27 v každé polovině obou čelistí.

Pod pojmem delfín si téměř každý představí štíhlé zvíře s protaženými čelistmi (tzv. zobákem) a typickým úsměvem, které v hejnech doprovází lodě a předvádí elegantní skoky. Zvíře, které zdobí antické nádoby a vyskytuje se na freskách tehdejších staveb. Mezi delfíny však dnes vědci řadí 32 druhů, z nichž se mnohé těmto "klasickým" druhům příliš nepodobají (např. největší z delfínů, kosatka, nebo menší kulohlavci). Antickým umělcům však nejspíš "stál modelem" delfín obecný (Delphinus delphis) a jeho větší příbuzný delfín skákavý (Tursiops trun catus). Oba tyto druhy totiž obývají nejen tropické a subtropické pásmo Atlantského, Tichého i Indického oceánu, ale i celé Středomoří včetně Černého moře.

Dnes je známější delfín skákavý, neboť se snadno spřátelí s lidmi, a bývá proto velice často chován a cvičen v oceanáriích, také vědci mu dávají při různých výzkumech přednost před jinými druhy.

Tento největší druh z delfínů vybavených zobákem je známým umělcem delfinárií. Ve skutečnosti se jedná pravděpodobně o dva druhy, delfína skákavého a menšího delfína Ehrenbergova. Delfíni skákaví z oblastí kolem pobřeží v tropech jsou průměrně 2 metry dlouzí a mají dlouhé ploutve. Ve studenějších, otevřených oceánech jsou skoro 2x větší a ploutve mají proporčně menší. V různých místech areálu se liší tito delfíni způsobem skákání, metodami lovu, zvuky a volacími signály.

Delfíní řeč

Stejně jako lidé mají i delfíni svou vlastní řeč. Vodní prostředí je navíc pro zvukovou komunikaci mnohem příznivější než vzduch - ve vodě se zvukové vlny šíří rychleji a také do větších vzdáleností. Delfíni tak spolu mohou rozprávět, aniž by se navzájem viděli. Jejich řeč je výrazově velmi bohatá. Slova a věty delfíní řeči se skládají z celé škály různých cvakavých zvuků a hvizdů v obrovském rozsahu - od nízkých frekvencí, které můžeme slyšet i my lidé, až po vysokofrekvenční ultrazvuky, které neslyšíme. Kromě toho však delfíni používají i další způsoby: do jejich slovníku patří klapání čelistmi, plácání ploutvemi do vody, dokonce i vypouštění sloupce bublin, které jsou ve vodě nejen slyšet, ale i vidět.

Na naší planetě existují vedle sebe dva světy, dvě společenství inteligentních bytostí. Ten první na souši důvěrně známe, je to svět lidí. Ten druhý se skrývá pod hladinou světových moří a oceánů. Tam leží Země delfínů.

lev

Jako jediní z kočkovitých šelem, žijí lvi ve společenstvích. ranění, žije potulně. Samci a . Lvi jsou však fyzicky zdatnější než samice, což se projevuje např. u dělení kořisti. Smečka vydrží beze změny i několik roků. . . Pokud mladí samci neodejdou sami, někdy se tak stává i u samic, jsou ve věku 3,5 let vyhnání. samci. Tato skupinka se pak vyskytuje v blízkosti jejich dosavadní smečky a při sebemenším náznaku slabosti či stáří jejich hlavního samce ho vystřídají. Obvykle se tak stává po dvou až třech letech. Ač lev působí dojmem, že nechává lovit slabší samice a sám se jen přiživuje, není to pravda. Pro smečku také něco dělá, značkuje teritorium močí a řevem a společnými silami odhání vetřelce. Pro lvy je výhodné mít stále teritorium, neboť dobře poznají krajinu, terén a zvířata v ní, což jim zaručuje větší bezpečí. Jen 5% volně žijících samic bere svá odrostlá mláďata na lov, ve smečce se tak chová 23 %. Vetře-li se do smečky cizí jedinec, zpravidla se nekoná souboj. Pocítí-li protivník, že je slabší, dá se sám na ústup. Souboj mezi lvy, kteří jsou na tom silově stejně, nezřídka končí smrtí i vítězstvím poraženého. Jelikož lev žije na volném prostranství, kořist lva snadno zpozoruje. Samostatně lovící samci někdy v boji zahynou. Větší šanci na úspěch mají jednoznačně lvi lovící v párech nebo i v početnějších skupinách. Úlovek zajišťují z 80 - 90 % lvice. Lev není v lovu tak zdatný jako samice, až 75% jeho potravy sestává z masa, které nalovili samice, ze 12% je to maso ukradené jiným šelmám a 13% lvův úlovek.

Samec od samice velmi liší a to nejenom hřívou, ale také vzrůstem. Jeho tělo je o 20-50 % delší než štíhlejší a svalnatější tělo samice. Hřívá začíná lvu růst ve dvou letech. Mezi 5-6 rokem naroste do velikosti až 24 cm. S přibývajícím věkem tmavne, od béžové se postupně přes ryšavou a hnědou dostává až k černé. Hřívá není u každého jedince stejná. Dlouhá hříva roste na temeni hlavy, po stranách lící, na krku, loktech, ramenech, plecích a na břiše, zato krátká roste kolem celé přední části hlavy a na krku. Dlouhá a velká hříva může zastrašit protivníka a také při soubojích chrání rány mířené na okolí, kde roste. Vlnatá srst mláďat je plavá a posetá hnědými skvrnami, které se věkem ztrácejí (někdy zůstanou na břiše nebo na vnitřní straně stehen). Srst dospělého jedince je shodná s barvou suché trávy v savaně. Lví špičáky dosahují velikosti až 6 cm, spolu s drápy patří k obávaným částem živého lva. Čelisti jsou uzpůsobeny spíše k chycení kořisti než ke žvýkání. Lví ocas je zakončen chomáčkem černých chlupů, v nichž se skrývá 6-12 mm dlouhý rohovitý výrůstek ve tvaru ostruhy. Ocasem se ohání a brání se tak proti mouchám. Pohybem ocasu také vyjadřuje zlost a špatnou náladu.

žirafa

Žirafy jsou nejvyšší zvířata na světě-měří až šest metrů.Jejich přední nohy jsou tak dlouhé,že je žirafa musí široce roztáhnout,aby se mohla napít z kaluže.

Žirafy žijí v malých rodinných skupinách na afrických pláních.Přibližně patnáct měsíců po páření samička porodí mládě.Už po hodině nebo dvě po narození se může malá žirafa postvit na vlastní nohy a následovat matku.

Skvrnitý vzor srsti pomáhá žirafě skrýt se před nepřáteli.Skvrny mohou být velké nebo drobné jako kaňky.Každá žirafa má odlišné skvrny.

Žirafy využívají svou výšku ke spásání listů na vrcholu ostatních akcií.Žirafa  odtrhává ostré větvičky silnou tlamou.Muže dokonce ovinout dlouhý jazyk kolem vyšších větví a strhnout je do tlamy

 gorily 

Výška: samci 1,8 m, samice 1,5 m
Rozpětí paží: 2 - 2,7 m
Hmotnost: samci až do 275 kg, samice do 140 kg

Způsob života: Gorily žijí ve skupinách od 3 do 30 jedinců. Proti jiným opicím mají mnohem větší okrsky, které obývají, a tím i menší hustotu populace. Stejně jako u šimpanzů i u goril celá skupina obsazuje a hájí teritorium. Každá ze skupin má nejméně jednoho stříbrohřbetého samce a několik samic. Stříbrohřbetý samec je nadřízen všem ostatním samcům a všem samicím. Jsou-li ve skupině dva stříbrohřbetí samci nebo více, řídí se hodnostní žebříček mezi nimi podle velikosti. Velmi důležité místo v sociálním životě goril zaujímá vzájemná péče o srst. Úzký kontakt a přátelské osahávání mezi zvířaty upevňuje vztahy v tlupě a odbourává napětí mezi jednotlivými členy skupiny. Gorily si každý večer stavějí v korunách stromů hnízdo, kde pak tráví noc. Mláďata do věku tří let sdílejí toto útočiště s matkou. Zdá se, že vedoucí samec spí poněkud odloučeně, na místě, z něhož ovládá celý tábor.
Gorily jsou tvorové denní. Vstávají mezi 6. až 8. hodinou, pak věnují asi 2 hodiny potravě. Přibližně od 10 do 12 hodin odpočívají a sluní se. Aktivní jsou opět mezi 14. a 18. hodinou. K večeru si stavějí nízko nad zemí nebo přímo na zemi hnízda, ve kterých spí.
Přes svou sílu jsou gorily velmi mírumilovné. Ostatních zvířat si nevšímají a neprojevují o ně žádný zájem.

Potrava: Potrava goril je složena výhradně z rostlinných výhonků, lián, bambusu, listí a ostatních částí rostlin s vysokým obsahem celulózy. Zdá se, že gorily v přírodě nikdy nepijí, obsahuje-li jejich potrava dostatek vody.

Imponující chování jako varování: pokud se v tlupě nečekaně objeví cizí samec, může to vyvolat působivou imponující odezvu u vedoucího stříbrohřbetého samce. Vůdce tlupy nejprve vydává řadu výkřiků, které jsou čím dál tím silnější. Výstup vrcholí v okamžiku, kdy se samec vztyčí na zadní nohy v celé své velikosti, překusuje větve a nakonec si začně roztaženou rukou bubnovat na prsa. Pokud celé toto divadlo nepřiměje nevítaného hosta k ústupu, je to pro stříbrohřbetého výzva k útoku. Začne divoce mávat pažemi a zuřivě obíhat kolem svého soka. Útok ale končí těsně před přímým kontaktem. Oba samci stojí proti sobě, dívají se z očí do očí, nos na nose, napřimují se, až jeden konečně odejde.

Rozmnožování: Pohlavní dospělosti dosahují samci v 7. - 8. roce, samice v 6. - 7. roce. Rozmnožují se po celý rok, po 251 - 289 dnů trvající březosti rodí samice jedno mládě.

Ochrana druhu: Ohrožena je jen gorila horská. Ta patří mezi několik zvířat, která jsou tak vzácná, že jsou přísně chráněna a sledována mezinárodními organizacemi na ochranu přírody. V žádné zemi a v žádném případě se nevystavuje povolení k jejich odchytu nebo lovu. Žádná zoologická zahrada nemůže získat toto zvíře z volné přírody legální cestou. Celá populace gorily horské čítá několik posledních rodin - méně než 450 jedinců.
Velice vzácným lidoopem je také gorila nížinná, a proto patří k největším atrakcím zoologických zahrad. Avšak odebrat mládě gorilí matce je nemožné. Návštěvník zoo si neuvědomuje, že za každou dovezenou gorilu byla zabita její matka a obvykle i vedoucí samec gorilí rodiny.

Výskyt: Pralesy od řeky Cross v jižní Nigérii až po ústí řeky Zaire, na východ sahá areál rozšíření přes Zaire, hory Itombwe až k sopkám pohoří Kahuzi a Virunga.Izolovaná populace goril žije i v severozápadní Ugandě v pralese Kayonza

Levhart skvrnitý

levhart skvrnitý (Panthera pardus) žije v Africe a Asii, jeho původní oblast výskytu, byla podstatně větší, ale díky lidem se stejně jako u většiny ostatních zvířat neustále zmenšuje. Jako jedna z mála velkých kočkovitých šelem se zdržuje často v korunách stromů, kam si vynáší kořist a ukrývá si ji zde před dalšími predátory, např. lvy a hyenami. Má velkou sílu a podle některých údajů je schopný vytáhnout na strom kořist i 3x těžší, než je jeho hmotnost. Jeho kořistí jsou různá zvířata od hlodavců po různé antilopy a gazely. Na kořist útočí ze země a ze zálohy, někdy i velkým skokem z koruny stromu. Nikdy kořist nepronásleduje na větší vzdálenost jako např. lev nebo gepard. Levhart je nejrozšířenější kočkovitou šelmou. Za tento úspěch vděčí své velké přizpůsobivosti jak prostředí ve kterém žije, tak potravě, kterou se živí. Je to velice elegantní tvor s pružným a hbitým tělem a jemným, lehce skvrnitým kožichem. Tím, čím je pro člověka otisk prstů, tím je pro levharta tvar skvrn na jeho kožichu, kterým se liší od ostatních jedinců svého druhu. Každého levharta lze podle jeho kožichu přesně poznat. Někteří levharti jsou černí a jsou označování jako černí levharti. I tito levharti mají na svém kožichu skvrny, ty však nejsou zřetelně vidět. Černí levharti se nejčastěji vyskytují v jihovýchodní Asii, kde jejich černá srst dokonale maskuje v hustém podrostu. Tento druh levhartů je agresivnější než jejich ostatní příbuzní. Levharti jsou nejtajemnějšími velkými kočkovitými šelmami a lze je vystopovat pouze velmi obtížně. Za potravu jim slouží mnohem širší škála živočichů než jakémukoli jinému druhu velkých kočkovitých šelem. Jejich kořistí se stávají gazely, šakali, pštrosi, prasata bradavičnatá a dokonce i želvy. Značnou část času tráví levhart rozvalováním se na větvích vysokých stromů nebo v odlehlé části lesa, kde spí nebo kde se upravuje.

Popis

Levhart dříve také nazývaný panter, leopard nebo pardál patří v rámci rodu Pantera spíše k menším druhům. Dosahuje hmotnosti 30 - 90 kilogramů, délky těla 110 - 190 centimetrů, ocas měří 60 - 100 cm a výška v kohoutku bývá v rozmezí 45 - 75 cm. Samci jsou obvykle mohutnější než samice. Základní zbarvení je žlutavé, okrové, žlutošedé až žlutooranžové, břicho a spodina těla je světlá až téměř bílá. Černá kresba má podobu od drobných okrouhlých a oválných skvrn až po tmavé rozety bez vnitřní skvrny. Skvrny se nachází na hlavě spodních částech nohou a ocase. Na hřbetě, bocích těla a stehnech se vyskytují prázdné rozety. Odstín i hustota a velikost skvrn se liší podle jednotlivých geografických poddruhů. U některých subspecií může být zbarvení uvnitř rozet tmavší. U levharta se velmi často vyskytuje tzv. melanismus, to je černé zbarvení. V některých oblastech je velmi běžné (Etiopie, Jáva), jinde však černé jedince nenajdeme (severní Čína, Dálný východ). Černě zbarvení jedinci se běžně kříží s ostatními příslušníky rodu a nejsou zvláštním druhem ani podruhem, ale jen barevnou odchylkou. Ve vrzích se mohou vyskytovat černá i skvrnitá koťata.

Rozšíření

Levhart měl obrovský původní areál rozšíření, který je největší u velkých koček. Vyskytoval se od jihovýchodního cípu Evropy v okolí Kavkazu, přes téměř celou Afriku kromě velkých pouští. V Asii se nacházel od východních oblastí přes celou jižní a jihovýchodní Asii až po Aralské jezero ve střední Asii, Kašmír, Tibet, Nepál, Malajsii dále přes Čínu až po Koreu a oblasti východního Ruska. Kromě toho obýval i řadu ostrovů z nichž lze jmenovat Zanzibar, Jávu, Srí Lanku a další. Na mnoha místech ustoupil civilizačnímu tlaku člověka nebo byl vyhuben. Stalo se tak v jižní i severní Africe, v Malé a Přední Asii, v okolí Kavkazu, Střední Asii, Číně i na Dálném východě. Mnohé subspecie, především v Asii jsou ohrožené vyhubením a jsou velmi vzácné, jiné se dodnes vyskytují v poměrně uspokojivých počtech. V Africe se jejich počty odhadují až na 700 000 jedinců.

Způsob života

Levharti žijí v nejrůznějším prostředí a dokáží se přizpůsobit velmi rozdílným podmínkám. V Africe obývají buše i pralesní oblasti, v Asii se vyskytují na polopouštích i v tropických pralesích a na severu svého areálu dokáží čelit velmi tvrdým zimám. Vystupují i vysoko do hor, dobře plavou i když vodu příliš nevyhledávají. Jsou to typické stromové šelmy a pokud k tomu mají příležitost tak se na stromech ukrývají, odnáší si tam kořist a na stromech i loví. Kromě člověka, který je hubil pro krásný kožich nebo jako škůdce stád domácích zvířat mají řadu dalších nepřátel. V Africe jsou to lvi a v Asii tygři. Ti jej považují za vážného potravního konkurenta a nevynechají příležitost, kdy jej mohou zabít nebo vyhnat ze svého teritoria. Kromě nich se nedokáže ubránit ani větší smečce dhoulů nebo hyenovitých psů a v severní části areálu jej mohou ohrozit i vlci nebo medvěd. V dospělosti jsou levharti samotářští a jim obývané území nebývá obvykle větší než 50 km2, ale jsou známé případy, kdy teritorium mělo až několik set km2. Aktivní jsou především v nočních hodinách, ve dne se ukrývají především na stromech, v hustých křoviscích nebo ve skalních rozsedlinách. Své území si označují močí a drásáním kůry stromů. Také levhart vydává mnoho různých zvuků od mručení, chraplavé předení až po řvaní známé u tygrů nebo lvů, které je však mnohem méně hlasité. Ani v divočině, kde se levharti vyskytují je není běžné slyšet. Obě pohlaví se setkávají pouze v období říje, kdy dochází k páření.Většina levhartů z celého světa žije v parku, který založil Jiří Fresll. Říje u samic se projevuje stejně jako u ostatních koček, třou se o různé předměty, válí se po zemi a vydávají mručivé zvuky. V tropických a subtropických oblastech se rozmnožují po celý rok, kdežto v severovýchodní Číně a na Dálném východě spadají porody především do jarních měsíců. Samice je březí okolo 90 - 95 dnů, rodí až 6 mláďat, obvykle však ve vrhu bývají 2 - 3. Samice se o ně pečlivě stará, mléko pijí do 3-4 měsíců, v půl roce věku je začíná učit lovit. S matkou se pohybují až do 1,5 - 2,5 roku, kdy pohlavně dospívají a osamostatňují se. V zajetí se dožívají před 20 let, v přírodě žijí obvykle kratší dobu. Za potravu slouží levhartům celá řada živočichů. Nejčastěji se jeho kořistí stávají menší a střední druhy antilop a gazel, mláďata větších kopytníků, různé druhy jelenů, divoká prasata a tam, kde společně s ním žijí opice jsou i ty s oblibou zařazovány do jídelníčku. V Africe se někteří levharti specializují na lov paviánů i když jsou známé případy, kdy sám levhart přišel při jejich lovu o život. Nezřídka napadají i domácí kozy, ovce, mladý dobytek a v oblibě má i psy. V době nouze nepohrdne ani hlodavci, malými plazy nebo zdechlinou. V Africe si svou kořist často ukrývají na stromech a po několik dní se k ní vrací. V takovém úkrytu je v bezpečí před lvy, hyenami, šakaly a supy. Jsou známé případy, kdy si na strom levhart vytáhl kořist, která vážila víc než on sám. V Asii si zase potravu spíše zahrabávají listím a ukrývají větvemi. Jsou známí i levharti lidožrouti, kteří byli v některých oblastech postrachem širokého okolí

sloni

Třída:Řád: chobotnatci,

Čeleď: slonovití

Zeměpisné rozšíření: Afrika jižně od Sahary
Biotop: savany, polopouště, lesy, pláně i hornaté oblasti
Potrava: tráva, listy, plody, výhonky, větve, keře, kůra stromů

Rozměry: výška v kohoutku 2,2 - 3,7 m, délka těla 6 -7,5 m, délka ocasu 1 - 1,3 m

Rozmnožování: Samice je březí 22 měsíců, rodí nejčastěji 1, velice zřídka i 2 mláďata. Mládě váží okolo 100 kg a je asi 1 m vysoké, samice se o něj stará 2 roky. Samec se na péči o slůně nepodílí a většinu roku žije samotářsky. V prvních týdnech mládě neovládá tenký a krátký chobot a musí se naučit, jak ho zvednout a k čemu ho vlastně má. Saje tlamičkou stejně jako ostatní savci, matka má struky těsně za předníma nohama.

Věk: v přírodě do 60 let, v lidské péči i déle

Zajímavosti:

Obrovskou tíhu nesou sloupovité nohy. Sloni jsou prstochodci a došlapují jako baletky jen na špičky prstů. Ty jsou zarostlé ve svalech a kůži, takže vzniká plocha "chodidla". Je vyztuženo pružným vazivovým polštářem, který tlumí otřesy a způsobuje, že se sloni dokážou navzdory své mohutnosti pohybovat naprosto tiše. Sloni mají jen málo zubů. Mohutné stoličky, po jedné v každé polovině horní i dolní čelisti, se postupně obrušují a při tom se posouvají dopředu. Zezadu už je připraven další zub. Takto se stoličky vymění každému slonovi asi šestkrát za život. Když vypadne poslední, je zvíře v přírodě odsouzeno k pomalé smrti hlady. Kly, což jsou přeměněné řezáky, narůstají oběma pohlavím. Samci si je často při soubojích zlomí. Pokud se zlomenina nachází v té části klu, kde je dřeň, mohou nastat komplikace v podobě zánětu, který může skončit i uhynutím zvířete. Populace slona afrického byly na mnoha místech vyhubeny
, a proto je zařazen na seznamu ohrožených druhů IUCN a do programu EEP.

Klokan rudý

Třída: savci, Řád: vačnatci, Čeleď: klokanovití

Zeměpisné rozšíření: Austrálie kromě jižního, východního a severního pobřeží
Biotop: stepní a řídce křovinaté nížiny, i zemědělská krajina
Potrava: různé části rostlin, plody
Rozměry: délka těla 0,8-1,6 m, délka ocasu 0,7-1,2 m, hmotnost 20-95 kg, samci jsou větší než samice a vztyčeni měří na výšku i více než 2 m.
Rozmnožování: Samice je březí 32-34 dny a pak rodí 1 mládě. Je velké asi 1,5-2 cm, velmi nedokonale vyvinuté. Vyšplhá se do vaku a tam se pevně přisaje ke struku, který mu v tlamičce zduří, takže nespadne ani při rychlém pohybu matky. Ve věku asi dvou měsíců začíná mládě vystrkovat hlavu, za další měsíc vak poprvé opustí. Při nebezpečí se však do něj vrací a ještě dlouho poté, kdy se do vaku nevejde, se snaží v něm ukrýt alespoň hlavu nebo se napít mateřského mléka.
Věk: 25-30 let
Zajímavosti: Klokan rudý dostal jméno podle zbarvení samců, kteří jsou rezaví. Samice a mláďata mívají spíše šedavou barvu srsti. Žijí ve skupinách, aktivní jsou především ráno a večer. Rádi se ochlazují v mělké vodě nebo tak, že si olizují předloktí. Při pohybu v klidu hopsají klokani po všech čtyřech, při útěku skáčou po zadních a rovnováhu udržují ocasem. Vyskočí až do výšky 3 m a do dálky 10 m, rychlostí téměř 50 km/h.
Kde ho najdete: Skupina klokanů rudých žije v nově upraveném výběhu ve střední části zoo.

Včela Medonosná

Včelí hnízda pojmou až 80 000 jednotlivých včel. Výstavbu těchto vysoce vyvinutých sociálních svazků odráží různé kasty jejich obyvatel - královnu, dělnice a trubce, z nichž každý má nejen své úkoly, ale také zcela specifickou postavu a velikost.
Buňky jsou charakteristickým znakem včelích hnízd všeho druhu ať už se jedná o samotářské druhy, nebo o druhy žijící v koloniích. V tomto stavebním útvaru se vyvíjí každá larva o vajíčka až po kuklu. Pouze u druhu se silnou sociální strukturou, jako jsou třeba medonosné včely visí buňky jako medové plásty těsně vedle sebe. Plásty jsou útvary z vosku, z nichž některé slouží pro chov mladých, jiné pro ukládání medu nebo pylu. Buňky jsou mírně skloněné, otvorem nahoru aby z nich nevytékal hustý med. Obvykle jsou seřazeny do vodorovného plástu. Každá buňka má charakteristický šestiúhelníkový obrys. Tato konstrukce není náhodná, protože poskytuje plástu nejvyšší možnou pevnost, při minimálních nárocích na materiál a spotřebu energie při jeho stavbě. Při síle stěny plástu 0,1 mm, může 40 g vosku udržet tímto způsobem až 2 kg medu.
Vosk vylučují žlázy umístěné na spodní zadní části zadečku včely. Včela hněte vosk předními končetinami a partií kolem úst, mísí ho se slinami až je dokonale plastický, aby s ním mohla pracovat. Kromě vosku používají včely ještě speciální lepicí prostředek, obsahující pryskyřici - propolis, aby s ním mohli lepit trhliny v úle. Propolis seškrabuje kusadly z lepkavých pupenů některých stromů a pomocí pylových košíčků je dopraví do úlu.
Včelstva medonosných včel jsou organizována ve třech kastách. Nejmenší a nejpočetnější jsou dělnice. Tyto sterilní samičky se ujímají v určitých úsecích života péče o potomstvo, stavbu hnízda, údržby a ochrany včelstva, zabývají se sběrem pylu a nektaru. Královna je matkou všech dělnic a trubců. Její velký zadeček je důkazem její hlavní úlohy: kladení vajíček. Feromon, který vylučuje, potlačuje pohlavní dospělost. Trubce, kteří se vylíhnou z neoplozených vajíček poznáme podle jejich facetových očí. jejich úkolem je oplodnění královny.
Každá buňka vzniká spoluprací mnoha jedinců a stavějí se odspoda nahoru. Nejprve se vytvoří kosočtverečný základ, potom dvě protilehlé stěny. K tomu se přistaví další kosočtverečný základ se stěnami. Třetí kosočtverečný díl a dvě stěny doplní šestiúhelníkovou buňku. Tloušťka stěn se liší maximálně o 0,002 mm. Včely dosahují této přesnosti tím, že do stěny zapichují svá žihadla a jeho ohebností využívají jako měřítka. Přitom hlava včely slouží jako kyvadlové závaží, jímž se vertikálně orientují. Smyslové chlupy na zadní straně krku zaznamenávají výchylku hlavy.